Část I. Organismus v obležení
Všudypřítomné škrkavky
Na úsvitu rozvoje naší iridodiagnostiky (diagnostiky z duhovky oka) jsem si při vyšetřování svých pacientů všimla tečkovitých skvrnek tmavé barvy v projekci močopohlavních orgánů u mužů i u žen. Při odeslání pacientů na vyšetření v analýzách téměř vždy našli „relaktní“ trichomonádu. Často se podobné skvrnky nacházely i v projekci jiných orgánů a také mozku. Pacienti si přitom zpravidla stěžovali na bolesti v odpovídajících orgánech: v srdci, v oblasti ledvin, beder, na bolesti hlavy, migrény.
Klinická praxe (Žena, 32 let. Zdravotní sestřička – pohyblivý břišní nádor)
Povím o zajímavém případu jedné pacientky, 32leté zdravotní sestry. Představte si nádor v břiše o velikosti dětské hlavy, který se pohybuje jednou doleva, jindy doprava a někdy vyčnívá břišní stěnou vpravo dole v břiše jako obrovská kýla. Přirozeně že v posledním případě tento jev probíhal s příznaky uskřinuté kýly – se silnými bolestmi v břiše, teplotou. Záchranná služba prováděla léčbu jako při kýle, tedy uvolňovací terapii; nádor napravili a bolesti přešly až do dalšího záchvatu. Jak pacientka, tak lékaři byli v rozpacích a nemohli pochopit, co se to v břiše pohybuje. Pozvali mě k diagnostice podle duhovky očí. Po vyšetření pacientky a její duhovky jsem si všimla, že projekce močopohlavního systému a celá „duhovka“, včetně zóny mozku, je doslova poseta trichomonádovými skvrnkami. Oblast malé pánve byla těmito skvrnkami tmavá, mezi nimiž byly patrné prvky zánětlivého charakteru (obr. 1).
Obr. 1. Schematická mapa duhovky oka při iridodiagnostice.
a) – projekce orgánů na duhovce levého oka (I – trávicí trakt; II – mozek; III – ucho, krk, klíční kost; IV – srdce, plíce; V – průdušky, hrudník; VI – ruka, slezina, vaječník; VII – pánev, pobřišnice; VIII – tříslo, noha; IX – ledvina, konečník, děloha; X – močový měchýř, prostata; XI – játra, záda; XII – lopatka, jícen, průdušnici; XIII – štítná žláza, hrtan, mandle; XIV – jazyk, ústa, nos, oči);
b) – vizuální obraz umístění „odezvy“ trichomonád na duhovce
Proto jsem dospěla k závěru, že organismus je doslova „protkaný“ trichomonádou a v oblasti malé pánve tito „všudypřítomní“ prvoci vedli k zánětlivému rozpadu tkání, oslabení vazů, v důsledku čehož se děloha s myomovými uzly, odpovídající velikostí 4. týdnu těhotenství, houpala v malé pánvi jako plod v děloze s nadbytkem plodové vody – sem a tam, doleva a doprava. Při zvedání břemen, při předklánění se děloha, proměněná v „obrovskou cystu na stopce“, částečně vsuvala do oslabené fascie svalové stěny v dolní části břicha a docházelo k jejímu uskřinutí.
Kromě toho jsem věnovala pozornost vlasům pacientky: byly zcela šedivé. Ukázalo se, že bez zjevné příčiny sešedivěla ve 24 letech. Viděli jste někdy modrookou plavovlasou ženu, absolutně šedivou ve 24 letech? Stresy měla, ale ne více než jiné ženy, a šedivění vlasů jsem spojila s aktivním zamořením organismu trichomonádou. Záchvatovité bolesti hlavy jsem rovněž vysvětlila postižením žilní sítě mozku těmito prvoky.
Tehdy by mě bývaly ochránily vědecké práce bioložky T. J. Sviščevové, která experimentálně dokázala, že trichomonády se šíří po celém těle krevním oběhem. Ale to se stalo až v roce 1987. A tehdy, po iridodiagnostice, pacientka řekla jen sarkastické „děkuji“. A tak jsme se rozešly.
Klinická praxe (Žena. Trichomonáda, únos dělohy – návrh operace)
Z anamnézy (chorobopisu) je známo, že před 8 lety pacientka na základě předpisu lékařů podstoupila léčbu trichomonády standardním kurzem: tablety Trichopolu po dobu 10 dnů a čípky. Nastalo místní zlepšení a tím byla terapie ukončena. Do doby, než se obrátila na mě, pacientka opakovaně odevzdávala stěry na rozbor, ale kromě kvasinkové infekce u ní nic nenašli. Protože mé iridodiagnostice nevěřila, šla pacientka přesto na gynekologii a ukázala získaný závěr. Gynekologové přiznali, že děloha „vlaje“, a navrhli operaci k zpevnění vazivového aparátu dělohy. Provedený rozbor ze pochvy na trichomonádu dal negativní výsledek. Dodnes nechápu, k čemu a za co chtěli dělohu přišít, když bylo vše uvolněné a napůl rozpadlé trichomonádovým zánětem.
Jak se na klinikách patří, před operací byla provedena všechna potřebná předběžná vyšetření, skiaskopie, skiagrafie, ultrazvuk všech orgánů, včetně dutiny břišní, žaludku a střev. Vyšetření byla doprovázena důkladným očistěním střev klystýry, ricinovým olejem a hořečnatou solí, což posloužilo jako spouštěč očisty organismu. A organismus začal otevírat zazděné sklady mikroorganismů (podle výrazu akademika, doktora lékařských věd I. P. Neumyvakina – „skrýše“) a „vyhánět“ je. A těsně před samotnou operací se trichomonády hrnuly z vnitřních pohlavních orgánů do pochvy. Rozbor gynekology šokoval: stěr byl posat trichomonádami. Pacientku propustili s doporučením nejprve vyléčit trichomoniázu a teprve potom přijít na operaci. S omluvou se znovu obrátila na mě. Tehdy jsem u ní provedla několik kurzů intenzivní protitrichomonádové terapie a stal se téměř zázrak. Děloha se vrátila na své místo, bolesti zmizely a o žádné operaci už nepadlo ani slovo. Uplynulo více než 10 let, žena žije bez stížností na močopohlavní systém, i když barva vlasů se už neobnovila.
Všimla jsem si, že u některých pacientů jsou na duhovce vidět drobné penízkovité světle hnědé, mírně sametové skvrny v projekcích různých orgánů. Co to je? Odpověď jsem našla v knize amerických vědců[4] věnované otázkám iridodiagnostiky. Jedna z kapitol se jmenovala přímo – „Paraziti“. Dovolím si citovat pasáž, která mě zaujala:
„Lidé s atonií střev, s divertikly v trávicím traktu, trpící zácpou nebo průjmy, s takovými změnami na duhovce, jako jsou hluboké paprsčité paprsky vycházející z zornice, různé paprsky vycházející z autonomního kruhu, různé drobné pigmentové skvrny, s největší pravděpodobností nosí parazity. Přitom paraziti nezůstávají vždy pouze v trávicím traktu, mohou se dostat do jakékoli části organismu, včetně mozku. Jejich pronikání do krve bývá velmi snadné, když je narušena propustnost střevní stěny, a mnozí z nich jsou schopni taková poškození vytvářet.“
Tato zjištění, která mě ještě více utvrdila v mých odvážných předpokladech, umožnila usnadnit a zefektivnit diagnostiku, což následně vedlo i k vývoji účinnějších léčebných metod. Začala jsem podle duhovky očí „rozeznávat“ nejen prvoky trichomonády, lamblie, ale i velké mnohobuněčné parazity-červy: roupy, škrkavky, háďátka. Ve většině případů byla diagnostika potvrzena rozbory stolice, stěry na „vajíčka červů“, i když někdy bylo nutné rozbory provést ne jednou, ale několikrát (nejlepší výsledky byly za úplňku – očividně vývojová stadia červů nějak souvisí s astronomickým cyklem Měsíce). V případech, kdy byly rozbory stolice a stěry na „vajíčka červů“ negativní, byla přesto provedena antiparazitární terapie a výsledky léčby předčily i ta nejskromnější očekávání. Z organismu vycházeli živí helminti, mizely potíže i nemoci.
Zdálo se, že vše jde skvěle: diagnostika i léčba přinášely pozitivní výsledky… Dokud mi primář neposlal jednu poměrně vysoce postavenou pacientku. Měla velmi silné, záchvatovité bolesti hlavy (migrény), které se nedařilo vyléčit. Při vyšetření duhovky jsem v projekci mozku uviděla kulaté, penízkovité, jasně ohraničené pigmentové skvrny a všimla si jejich síly a „tučnosti“ – na výšku se zdálo, že lehce vystupují nad povrch duhovky. Sdělila jsem ženě, že viníci zhoubných bolestí hlavy byli zřejmě nalezeni, a vysvětlila jsem jí, jak se škrkavky dostávají do mozku. Byla jí předepsána protiškrkavková léčba.
A najednou… si mě předvolal vedoucí oddělení, velmi zkušený iridolog a velice kompetentní lékař, kandidát lékařských věd, a říká: „Olgo Ivanovno, já s vámi, s vašimi diagnostickými metodami v principu souhlasím. Ale ani pacienti, ani běžní lékaři nám nerozumějí. Prostě nás za kacířství vyhodí z práce. Takže prozatím parazity na duhovce nevidíme. Považujte to za rozkaz.“
A tak o měsíc později usedá k přístroji na iridodiagnostiku 24letá žena z Pobaltí. A my jsme si do té doby vytvořili pravidlo – předem se pacientů neptat na potíže ani na diagnózy. Přes mikroskop se dívám na duhovku a vidím úžasný obraz: penízkovité barevné „skvrny – škrkavky“ byly seřazeny do trojúhelníků po celé duhovce, špičkou trojúhelníku k centru (obr. 2). A samotná duhovka byla bledá, s oslabenou adaptační reakcí buněk organismu a oslabenou imunitou.
Obr. 2. Projekce umístění škrkavek v organismu na duhovce oka 15. den léčebného hladovění
Poučená hořkou zkušeností začínám jakoby zdaleka opatrně říkat: „Víte… možná se mi to zdá… možná… pravděpodobně… zkrátka máte v těle škrkavky.“ A najednou slyším zcela nečekanou odpověď: „Doktorko, já jsem k vám přijela právě kvůli nim! Pro ty zatracené škrkavky už nemám život! Nemůžu se kvůli nim ani vdát! Žádné léky je neničí. Rozhodla jsem se – buď tu zůstanou žít one, nebo já! Dnes mám 15. den hladovky a budu hladovět tak dlouho, dokud je neumořím hlady. Vyzkoušela jsem všechny lidové prostředky, nic na ně neplatí. Hladovím už podruhé. Poprvé jsem hladověla 12 dní, ale nepomohlo to. Všechny příznaky se vrátily: bolest hlavy, vyrážka na kůži, svědění těla v noci. Celou noc se škrábu, házím sebou. No který muž by se mnou žil?!“
Po opětném vyšetření duhovky pacientky jsem uviděla, že i přes hladovění jsou její játra silně zanesená a mnohé žlučovody uzavřené (obr. 2), proto jedovaté odpady parazitů a metabolity látkové přeměny organismus směroval k vyloučení kůží. Odtud ty kožní vyrážky a svědění. Proto doporučuji provádět hladovění pouze po očistě trávicího traktu a tubáži (výplachu) jater (kromě onkologických pacientů), aby se otevřela cesta pro odchod jedů a parazitů přes játra a střeva se stolicí ven. Teprve mnohem později jsem pochopila, že paraziti mohou opouštět organismus stejnou cestou, jakou přišli – trávicím traktem.
V knize „Praxe očisty a ozdravení organismu“ jsem uváděla příklad muže s onemocněním očí, prakticky slepnoucího, který po očistě organismu vydržel celý měsíc jen na šťávách a zeleninových vývarech. Zrak si obnovil na 100 %, přičemž byla pozorována velmi zajímavá dynamika změny obrazu duhovky. Postupně během tohoto 30denního období se trojúhelníkové „pluky“ larv škrkavek (stejné jako u zmiňované pacientky) posouvaly špičkou směrem k centru zornice a mizely v okozornicové zóně (obr. 3). Jak je známo z iridodiagnostiky (v tom se shodují názory všech autorů), okozornicová zóna představuje trávicí trakt.
Obr. 3. Projekce umístění škrkavek v lidském organismu na duhovce oka.
Dynamika migrace v procesu očisty organismu: a) – po 5 dnech; b) – po 15 dnech; v) – po 30 dnech
Tímto způsobem praktické pozorování duhovky v procesu léčby helmintózy metodou očisty organismu a léčebného hladovění dokazuje možnost návratu tkáňových druhů helmintů z orgánů zpět do trávicího traktu. Duhovka se přitom stává čistou, bez barevných skvrn.
Tehdy, v případě mladé ženy z Pobaltí v 15. dni hladovění, jsem ještě nechápala, že v důsledku očistných procedur se škrkavky „seřadily do pluků“ ne kvůli boji s hostitelkou, v níž žijí, ale kvůli odchodu z „teplých“, neprávem zabraných území. Bylo nutné na pozadí hladovění provést tubáž (očistu) jater, otevřít jejich žlučovody pro odchod toxinů od škrkavek a pak pokračovať v hladovění až do úplného vyloučení larv z organismu. V té době jsme u pacientky provedly pouze očistu jater s vynikajícím výsledkem, s odchodem jak cholesterolovo-bilirubinových kamenů, tak i jaterních zátek ze žlučovodů; vycházeli i červi. Pacientčin stav se výrazně zlepšil, příznaky nemoci zmizely. Vdala se a porodila zdravé dítě.
Následně se na mě často obraceli pacienti s bolestmi hlavy, závratěmi, zúžením zorného pole, celkovým zhoršením zraku. Přitom se na rentgenových snímcích lebky projevovaly známky zvýšeného vnitrolebečního tlaku, tedy příznaky charakteristické pro mozkový nádor. Bylo to ještě před příchodem počítačové tomografie. Oční lékaři a rentgenologové samozřejmě posílali takové pacienty k neurochirurgům. Z rozhovorů s neurochirurgy jsem se dozvěděla, že se nahromadily případy (až 20 %), kdy lékaři jdou na operaci mozku kvůli odstranění nádoru, a při otevření lebky se žádný nádor nenajde. Mám podezření, že to byly případy s larvami škrkavek, které se usadily v mozku v koloniích, a vizuálně nebo tehdy existujícím operačním mikroskopem je nebylo možné ve tkáni uvidět. Takové jednání chirurgů, histologů a dalších lékařů svědčí o téměř úplné absenci jakéhokoli podezření na možnou přítomnost larv škrkavek ve zmiňovaných orgánech, a tudíž i pochopení nutnosti vyvinout odpovídající metody jejich odhalování. Podívejme se nyní podrobněji na to, co tito parazitičtí červi vlastně představují.
Kdo jsou škrkavky
Škrkavka (Ascaris) – jeden z největších parazitických červů – patří do kmenu Hlístice (Kruhlí červi). Během 2,5–3 měsíců samice dosahuje délky 24–44 cm. Má protáhlý zadní konec těla opatřený kuželovitým přívěskem a dvěma velkými papilami (přísavkami) na vnitřní straně těla. Samci dosahují délky 15–25 cm (obr. 4).
Obr. 4. Škrkavka dětská / lidská (Ascaris lumbricoides)
a) – samec; b) – samice (podle V. P. Podjapolské, V. F. Kapustina)
Zadní konec samce je ohnutý do tvaru háčku. Na hlavovém konci se nachází ústní otvor obklopený třemi velkými kutikulárními pysky (přísavkami). Oplozená vajíčka oválného tvaru mají velikost 0,04–0,05 mm. Uvnitř vajíčka se nachází tmavá zárodečná buňka. Neoplozená vajíčka jsou větší, vyplněná světlými žloutkovými buňkami. Nezávisle na přítomnosti samců samice denně naklade ve střevě až 200 tisíc (!) vajíček, oplozených či neoplozených. Vajíčka se dostávají do půdy s lidskými fekáliemi. V půdě mohou vajíčka přetrvat až 20 a více let. Při vysoké vlhkosti se v nich vyvíjejí larvy do stádia infekčnosti (schopnosti pronikat a vyvíjet se v člověku), což odpovídá věku od 24 dnů do několika měsíců.
Onemocnění způsobené škrkavkami se nazývá askarióza. Průměrná nemocnost populace Země činí přibližně 100 miliónů případů ročně. Hlavním mechanismem nákazy je fekálně-orální cestou, pozřením vajíček s neomytou zeleninou a ovocem a také s jinou potravou (přes neomyté ruce). K kontaminaci potravin v určité míře přispívají také mouchy.
Životní cyklus a vývoj škrkavek
Podle klasických představ se infekční larva po dosažení střeva osvobodí z obalů vajíčka a dále, za pomoci zubovitého útvaru pronikající do střevní stěny, vniká do střevních žil a vykonává složitou migraci (obr. 5).
Obr. 5. Schéma migrace larv škrkavek v lidském těle
Ze střevních žil se larvy dostávají do vrátnicové žíly a jejím prostřednictvím do jater. Z jater do jaterních žil a dále, krevním oběhem, jsou zanášeny do dolní duté žíly a poté do pravé poloviny srdce. Ze srdce migrující larvy postupují dále do plicní tepny a do plicních kapilár, kde aktivními zavrtávacími pohyby trhají stěny kapilár a pronikají do plicních sklípků (alveolů) a následně do průdušinek. Díky pohybu řasinkového epiteliu průdušek a vlastní aktivitě dosahují larvy průdušnice. Přes průdušnici migrují larvy (častěji v noci) do hltanu a dostávají se do ústní dutiny, odkud se část z nich odstraňuje se slinami a hyne na vzduchu. Zbývající jsou pak se slinami spolknuty a opět se dostávají do střeva. Larva, která se znovu dostala do střeva, dospívá v dospělého jedince. Současně může parazitovat od jedné do mnoha stovek škrkavek. Délka jejich života v lidském organismu obvykle činí přibližně jeden rok. Avšak v důsledku opakovaných nákaz může invaze trvat roky.
Již za 8 hodin po nákaze se larvy dostávají do jater a maximálně se v nich hromadí přibližně čtvrtý den. V plicích se larvy hromadí postupně: jednotlivé pronikají již za 24 hodin po nákaze, maximální množství se však nahromadí ke konci 7. dne. Během 5 dnů migrace se larvy živí ze svých vlastních výživových zásob a pak krví hostitele. V závislosti na ich množství mohou člověku „odjíst“ až 0,5 litru krve denně (a vylučovat odpovídající množství odpadních látek!). Během migrace se larvy několikrát svlékají a intenzivně rostou. Právě u této fáze bych se chtěla zastavit podrobněji.
Mnozí lékaři (a já byla mezi nimi) si ještě ze studentských lavic pamatují „Schéma migrace škrkavek“ a chápali je doslova: „střevo – játra – pravé srdce – plíce – průdušnici – hltan – odcházejí“. Tedy že při migraci procházejí, aniž by se zdržovaly v játrech, srdci, plicích či v dutině hltanu a úst.
Ve skutečnosti však larvy, zcela oprávněně vedeny instinktem, usilují o rovnoměrné rozptýlení v organismu a pronikají do orgánů uvedených na „trase“, což může vést k velmi vážným změnám těchto orgánů: hepatitidám, cirhóze jater, přeměně jaterních buněk, endokarditidě, změnám v srdečním svalu (myokardu), bronchitidám, pneumoniím, tonzilitidám, sinusitidám, otitidám a mnohým dalším onemocněním. To znamená, že nejen usazují v těch oddílech a systémech organismu, kterými procházejí, ale také pronikají do tkání a migrují různými kanály, přičemž postihují žlázy a životně důležité orgány. Podívejme se na tento proces a jeho následky podrobněji.
Ničivé stopy škrkavek
Jaké nemoci tedy škrkavky způsobují při svém putování naším organismem?
Klinický průběh askariózy je rozmanitý – od bezpříznakových forem až po nejtěžší, smrtelné případy. V první migrační fázi vývoje škrkavek se mohou objevit příznaky zápalu plic[6], zánětu srdečního svalu[7], jater, slinivky břišní a dalších orgánů.
Škrkavky v trávicím traktu
A tak začněme tím nejběžnějším a nejobvyklejším umístěním larv škrkavek – trávicím traktem. Jakými následky to může hrozit hostitelskému organismu?
Střevní fáze askariózy probíhá s příznaky ukazujícími převážně na poruchu činnosti trávicích orgánů a nervového systému. Nemocní pozorují poruchu chuti k jídlu, častou nevolnost, někdy zvýšené slinění, zejména v noci. Komplikace střevní fáze jsou velmi rozmanité a mohou probíhat neobyčejně těžce. Paraziti jsou schopni dokonce trhat pooperační stehy na střevě. Není vzácností vznik střevní neprůchodnosti (podle údajů různých autorů v 2,6–2,8 % vzhledem ke všem případům střevní neprůchodnosti). Popsány jsou také askaridózní peritonitidy a appendicitidy, které se častěji vyskytují u dětí (obr. 6).
Obr. 6. Škrkavky ve střevě: ucpání způsobené klubkem škrkavek
Škrkavky pronikají z trávicího traktu do jater a žlučových cest. Přitom nejčastěji dochází ke stlačení jaterních vývodů (obstrukční žloutenka) a v některých případech dokonce k abscesu jater. Paraziti se mohou přemístit také do slinivky břišní, což vede k těžkým pankreatitidám. Jsou popsány případy, kdy během spánku dospělé velké škrkavky ze střeva dítěte pronikly do žaludku, jícnu, hltanu a poté do hrtanu, průdušnice a způsobily smrt udušením. Vylučování červů při zvracení je poměrně častý jev. Vyvolává úzkost a strach nejen u nemocného, ale i u okolí.
Následky střevní fáze vývoje škrkavek jsou zvláště nebezpečné pro budoucí matky. Larvy škrkavek pronikají přes placentu a osídlují tělo plodu tam, kde jim to dovolí genetika budoucího dítěte.
Pokud je to mozek – pak má mladá maminka zajištěný těžký porod s trhlinami, protože hlavička plodu bude zvětšená. A dále se naváže těsný kontakt s dětským neurologem, nebo ještě hůře s neurochirurgem ohledně diagnózy hydrocefalus – zvětšení hlavy, vodnatelnost mozku různého stupně, až po rozestup lebečních švů.
Pokud jsou to plíce, pak už v kojeneckém věku začínají nekonečné akutní respirační nemoci, bronchitidy, pneumonie, které prakticky nereagují na léčbu antibiotiky.
A jak roztomile někdy gynekologové popisují „symptom těhotných – zvýšené slinění“, přímo jako lehké dobrodružství při těhotenství. Mezitím je to však často výsledek zvýšeného vývoje larv ve slinných žlázách. Organismus se přitom snaží vyhnat larvy parazitů společně se slinami.
Proto mladé ženy, které chtějí mít děti, se musí předem, a ještě lépe dostatečně včas, nechat vyšetřit na přítomnost helmintů. Nejspolehlivější je testování kompletní VRT-diagnostikou (metoda vegetativně-rezonančního testování). Takový test umožňuje odhalit až 40 druhů parazitických helmintů a určit nejen jejich příslušnost k určitému druhu a lokalizaci v orgánech, ale i rozložení podle vývojových stadií.
Mezi ostatními askariózami je třeba zmínit anisakiózu. Vzhledem k tomu, že tato nemoc bývá často příčinou vzniku nádorů trávicího traktu, zastavím se u ní podrobněji.
Nádory trávicího traktu
Mezihostitelé původců anisakiózy jsou jedlé ryby. Pro anisakiózu je charakteristický rozvoj střevních zduření – granulomů[8]. Na počátku nákazy tímto druhem škrkavek probíhá symptomatika podle klinického obrazu otravy: nevolnost, zvracení, slabost, závratě, průjem. Po nějaké době se příznaky otravy opakují, přičemž častěji bývají spojeny s příjmem potravy, takže u nikoho nevzniká podezření na anisakiózu. S postupem času se zduření-granulomy rozrůstají a klinické projevy se stávají podobnými symptomatice nádoru žaludku nebo střeva. Tedy je pozorována špatná průchodnost potravy, stolice – střídavě zácpa s průjmem, nepravidelné zvracení po jídle. Ani v tomto stádiu klinické vyšetřovací metody (skiagrafie, ultrazvuk) ještě nemusí ukazovat přítomnost jasných nádorů.
Vzhledem k tomu, že toto postižení probíhá zpravidla bezbolestně, mohou pacienti dlouho chodit s nestanovenou diagnózou. K lékařům se obracejí zřídka, při návštěvě pak jejich stížnosti z hlediska symptomatiky interpretují jako otravy. A teprve když se vyvine téměř úplná neprůchodnost potravy, začíná se provádět důkladnější vyšetření a teprve tehdy, po odhalení četných zduření, stanoví diagnózu – rakovina. To bývá obvykle právě v těch případech, kdy se pacienti poprvé obrátí na onkology, ti otevřou břišní dutinu a vidí, že orgány jsou jakoby souvisle pokryty uzly-nádory: pobřišnice, tenké střevo, dvanáctník, žaludek, jícen, je zasažen i žlučník a slinivka břišní. Následuje hrozivý závěr – neoperovatelná rakovina. Břišní řez se zašije a pacient umírá hladem kvůli neprůchodnosti potravy… I když chirurgové-onkologové udělají spojení (anastomózu) horní části žaludku se zdravou částí střeva, červi se do anastomózy rychle zavrtají, což stejně vede k záhubě hostitelského organismu. Takoví hroziví „onkologičtí“ červi-mutanti!
Škrkavky v nosohltanu a dýchacích orgánech
Při migraci lidským organismem a průchodu hltanem se larvy škrkavek mohou zavrtávat do mízních uzlin a lymfoidní tkáně hltanového okruhu (takzvaný Pirogovův – Waldeyerův mízní okruh) (obr. 7).
Obr. 7. Strukturní prvky hlavy a krku
Cesty pohybu škrkavek:
a) do mízních uzlin, slinných žláz, do hltanových ústí a Eustachovými trubicemi do dutiny středního ucha;
b) přes děrovanou ploténku na bázi lební do přední jámy lební;
c) přes hltanová ústí Eustachových trubic do vnitřního ucha a přes otvor v pyramidách – do mozku.
Je známo, že hltanový mízní okruh hraje zásadní roli ve funkcicích imunitního systému.
Během pobytu v dutině ústní se larvy zavrtávají do slinných vývodů a pronikají do samotných žláz. Proto se u dětí objevuje slintání, po spánku se na polštáři nacházejí stopy slin a tvoří se koutky v ústních koutcích nebo bílý povlak ze slin na rtech. V takových případech se k larvám někdy ještě přidává kvasinka (Candida oris). Při dlouhodobém postižení dochází k atrofii lalůčků žláz, u nakaženého člověka trpí chuťové pohárky a porušuje se proces trávení, chuť k jídlu se snižuje, nebo se naopak zesiluje pocit hladu.
Larvy škrkavek žijící ve slinných žlázách čas od času (v jarním a podzimním mezidobí, za úplňku, ve dnech magnetických bouří) aktivují svou činnost. V důsledku toho se zesiluje celková toxicita organismu a nakažení, zejména děti, bývají podráždění, rozmarní a mají neklidný spánek. Ve spánku člověk se sebou škubá, sténá, skřípe zuby a s věkem se objevuje i chrápání.
Pokud se larvy dostanou do nosní dutiny, mohou zalézt do vedlejších nosních dutin a vyvolat jak akutní, tak chronický zánět sliznice a ve spojení s plísněmi tvořit cysty, adenomy a polypy. Během mé práce rentgenoložky jsme přibližně v každém desátém případě zjišťovali jednostranné nebo oboustranné cysty čelistních dutin, přičemž někdy poměrně velkých rozměrů, a považovali jsme je za náhodné nálezy. Příznaky zánětu čelistních dutin ani odpovídající potíže přitom pacienti neměli. Ale oftalmo vědí, jak nebezpečné jsou infikované vedlejší nosní dutiny pro šíření infekc do očnice a do oka, a proto nikdy neprovádějí operace očí bez předchozího rentgenologického vyšetření nosních dutin. Při proniknutí bakterií do žláz a dutin se spouštěla obranná reakce organismu, objevovaly se symptomy akutních a následně i chronických zánětů mízních žláz a vedlejších nosních dutin.
Jak je známo, na bočních stěnách nosohltanu se po obou stranách nacházejí hltanová ústí sluchových (Eustachových) trubic, které spojují hltan s dutinou středního ucha na obou stranách a přispívají k vyrovnávání tlaku v dutině s tlakem atmosférickým. Existuje tedy přímá cesta pro pronikání larev sluchovými trubicemi z nosohltanu do dutiny středního ucha – pravého, levého nebo obou současně. Důsledkem je zhoršení sluchu, šum, zvonění v uších, závratě, kinetóza („mořská nemoc“), a možný je i Menièrův syndrom – závratě doprovázené výpadky paměti. Někteří pacienti jasně pozorují souvislost mezi zhoršením sluchu, vznikem šumu a zvonění v uších a příjmem potravy či trávením. A odpovídajícím způsobem i zlepšení sluchu – se zmizením šumu po očistných procedurách, během léčebného půstu a po něm. Během provádění těchto opatření přestáváme červy přikrmovat, v důsledku čehož se jejich životní aktivita prudce zpomalí a stav sluchového orgánu se zlepší. Krátkým půstem je však zcela neodstraníte, a proto se při obnovení stravy, zejména nadměrné (tedy dostatečné jak pro sebe, tak pro parazity), symptomy vracejí.
Plicní projevy askariózy často bývají nerozpoznány a diagnostikují se jako ORZ (akutní respirační onemocnění), chřipka, bronchitida, zápal plic a dokonce i tuberkulóza. Nebezpečné jsou propuknutí sezónních onemocnění dýchacích orgánů. Masivní invaze (proniknutí do organismu a nákaza) škrkavek jsou zaznamenávány v období dešťů, kdy dochází k odplavování půdy s kontaminovaným zvířecím hnojem do řek. To vše se dostává do lidského těla s vodou, potravou a rostlinami. Kromě toho zvýšenná vlhkost přispívá k urychlenému vývoji vajíček škrkavek a zvyšuje stupeň invazivity larev.
Při nákaze škrkavkami vznikají akutní zápaly plic, bronchitidy a různé kožní projevy typu kopřivky a dalších svědivých vyrážek. To bývá spravidla doprovázeno zvýšenou teplotou, nejčastěji subfebrilní, ale někdy dosahující i vysokých hodnot, suchým kašlem, astmatickou bronchitidou se suchými pískavými dýchatelnými šelesty.
Plicní postižení mohou přejít do trvalé chronické formy se sezónními vzplanutími a skončit těžkou formou bronchiálního astmatu. V takových případech jsou pacienti posíláni do invalidního důchodu, čímž jsou odsouzeni k závislosti na lécích a bezútěšnému utrpení v budoucnu.
V důsledku proniknutí larev škrkavek do jiných orgánů (játra, srdce atd.) v nich dochází ke krvácení (hemoragiím) a objevují se zánětlivá ložiska (eozinofilní infiltráty). Přitom nejvýraznější jsou tyto infiltráty přece jen v plicích.
Kromě znečišťování organismu svými „odpady“ způsobují larvy škrkavek při pohybu uvnitř orgánů také mechanická poškození. Kvůli nim vznikají v játrech a zejména v plicích ložiska krvácení v podobě skvrn různých velikostí, které dávají orgánu pestrý vzhled. Někdy jsou krvácení tak rozsáhlá, že mohou zabírat celý plicní lalok. V dalším průběhu mohou vyskytovat zánětlivé projevy až po tvorbu mikroabscesů[9].
V plicích vznikají také okrsky otoku a roztažení alveolů (atelektázy). S rozvojem procesu se otok a infiltrát šíří na stěny a lumen cév, což způsobuje tvorbu trombů a nových krvácení. Škrkavky mohou pronikat také i v závěry jater, žlučníku a slinivky břišní. Ve střevě se mohou shlukovat do klubek, čímž způsobují střevní neprůchodnost (častěji se to pozoruje u dětí). Larvy v uvedených orgánech žijí po celý život člověka a poškozují je mechanicky i toxicky.
Pokud jsou jaterní vývody zanesené a játra postižená, dochází k vylučování toxických látek kůží, a pak se objevují alergie, podkožní svědění nejasného původu, kožní projevy v různých variantách – od suchého ekzému až po hnisavé procesy.
Takže tím, že se parazité usazují a pohybují v orgánech, jsou schopni vyvolávat alergické a toxické reakce, provokovat krvácení a zánětlivé procesy. Šíření larev škrkavek tak může zplodit celou kytici různých (z pohledu lékařů – specialistů v různých oborech) onemocnění. Pro nemocného začíná epopej vysilujících obchůzek z ordinace do ordinace… Ale pokusy léčit příznaky, a ne příčinu – samotnou askariózu – pomáhají jen málo. A ani tomu nemůže být jinak!
Zde chci udělat malou odbočku.
Velkou bílou skvrnou v parazitologii zůstává otázka – mohou li larvy v orgánech člověka vyvíjet do dospělého jedince? Samotní parazitologové, stejně jako ostatní lékaři, zřejmě chápu význam vyřešení této otázky, ale vážné experimenty na lidech provádět nelze a na zvířatech to nevychází (protože uvnitř zvířat tato fáze vývoje škrkavek prostě neexistuje). Možná si experimentátoři takový cíl prostě nekladli? Každopádně jsme v literatuře nenalezli žádné údaje o jakýchkoli systematických vědeckých výzkumech patohistologů společně s parazitology. Ve výše zmíněné knize „Iridodiagnostika“[10] bylo uvedeno, že patologové při pitvě velmi často nacházejí dospělé parazity v různých orgánech člověka[11]. V jiných zdrojích se rovněž potvrzuje nález dospělých jedinců v tkáních různých orgánů, včetně mozku[12].
Lékařská praxe, klinické obrazy nemocí, výzkumy mikrobiologů a patologů dokazují, že přeměna larev v dospělé jedince, alespoň u některých druhů červů, v orgánech člověka přece jen probíhá.
Uvedu krátký příklad z praxe. Pacientce ve věku 73 let s náhlým pravostranným hydrohemopneumotoraxem (nahromadění tekutiny a krve v pleurální dutině) byla stanovena diagnóza – rakovina a byla provedena chemoterapie. K odvedení nahromaděné tekutiny z pleurální dutiny u ní byla použita drenáž. Drenážní trubička byla ponechána po dlouhou dobu a po 2,5 měsíce při dalším odsávání tekutiny z pleurální dutiny drenážní trubičkou vyšla škrkavka dlouhá asi 10 cm. Znamená to tedy, že z larvy může vyrůst dospělý jedinec nejen ve střevě, ale i v jiných orgánech! Nebo jsou již dospělí jedinci schopni migrovat i mimo střevo? Ale ani tato varianta vůbec nepřidává na optimismu!
Škrkavky v mozku
Jak už jsem uváděla, ve vědeckých pracích zahraničních autorů jsou uváděny případy postižení mozku larvami škrkavek, což dokazují morfologická vyšetření při pitvách. Definitivní potvrzení svých diagnostických nálezů jsem však získala z práce americké výzkumnice H. Clarkové, která v důsledku mnohaletých výzkumů odhalila existenci zvláštní formy – škrkavky mozkové (ascaris megalocephalon). A díky vývoji profesora MEI J. V. Gotovského máme nyní k dispozici přístrojové vybavení, které umožňuje postupně tyto parazity ničit, aniž by docházelo k poškození buněk lidského organismu.
Klinický obraz postižení mozku se v závislosti na lokalizaci larev škrkavek může lišit. Pokud se usadily v blízkosti vnějších (meningeálních) obalů mozku, rozvíjí se meningoencefalitida s migrenózními bolestmi hlavy. Při umístění larev v hloubce brázd se v některých úsecích mozkové tkáně mohou tvořit uzlíky (granulace). V důsledku toho se objevují symptomy mozkových nádorů: ztráta vědomí, epileptiformní záchvaty, křeče. Lokalizace v blízkosti zrakového nebo sluchového nervu vyvolává ložiskové příznaky – zhoršení zraku a hluchotu.
L. A. Sosipatrová v roce 1966 objevila v mozku ovcí nakažených prasečí škrkavkou výraznou cévní reakci – zánět cévních stěn (perivaskulární buněčné infiltráty s přítomností eozinofilů). V roce 1973 S. G. Arakčejevová a B. R. Rustavov[13] toto zjištění potvrdili, když v mozku zvířat objevili infiltráty kolem mozkových cév a plen, přičemž tyto změny se postupem času prohlubovaly.
Postižení mozku larvami škrkavek tak dává klinický obraz mozkových nádorů.
Při VRT diagnostice se zpravidla u pacientů s migrénami, záchvatovitými bolestmi hlavy, zvýšením krevního tlaku, křečemi, závratěmi, ztrátou vědomí, depresemi a výraznými neurózami zjišťuje ascaris megalocephalon. Převažující lokalizace – spánkový, čelní a týlní lalok.
Podívejme se nyní, jakými cestami se mohou larvy škrkavek dostat do mozku.
Cesty pronikání škrkavek do mozku
První cesta
Larvy se s krevním oběhem dostávají z dolní duté žíly do pravé síně. Dále se „revolucionáři“ – škrkavky megalocephalon – nevydávají do pravé komory, ale (podobně jako některé ryby, které s rizikem smrti migrují proti proudu) do horní duté žíly. Tím spíše, že nemusejí překonávat žádné „prahové překážky“, protože v horní duté žíle ani v žílách hlavy nejsou chlopně. Dále přes hlavopažní žíly vpravo a vlevo a vnitřní hrdelní žílu larvy pronikají do mozku a usazují se v závislosti na genetice hostitelského organismu: vpravo – v případě dominantní levé mozkové hemisféry, vlevo – pravé, nebo vzácněji po obou stranách (obr. 8).
Obr. 8. Schéma možných cest pronikání larev škrkavek do mozku
Druhá cesta
Larvy škrkavek se mohou pohybovat přes hltan, nosohltan, vedlejší nosní dutiny a přes děrovanou ploténku na bázi lební (lamina cribrosa) do přední jámy lební – předních laloků mozku. V těchto případech mohou vyskytovat migrény v oblasti čela, očních jamkových oblouků, objevovat se krátkozrakost, dalekozrakost a šilhavost.
Třetí cesta
Larvy mohou procházet hltanovými ústími sluchových trubic do středního ucha, odtud do vnitřního a přes otvory v pyramidách spánkových kostí do mozku. Z přední části pyramidy do spánkové oblasti, vzadu do týlní.
Američtí vědci ve svých výzkumech dokázali, že v polovině případů cévní mozkové příhody (mrtvice) souvisejí s ušní patologií. Často během rozvoje mrtvice lékaři pozorují vytékání hnisu z uší pacientů. Vysvětlují to tím, že odumřelé larvy (a možná i živé larvy) vycházejí s hnisem ven.
Klinická praxe (Muž. Očista „rýžovou“ metodou – hnis z uší, teplota 39 °C)
Zajímavý je případ pacienta, který se samostatně věnoval očistě organismu podle mojí metodiky. Čtyřicátý den hloubkové očisty „rýžovou“ metodou mu zničehonic stoupla teplota na 39 °C a objevil se výtok hnisu z obou uší. Bolesti neměl žádné. Doporučila jsem vydržet a pokračovat v očistě, dodatečně potírat tělo 3% roztokem octa a dělat očistné klystýry. Ale bohužel se pacient polekal a odjel do nemocnici. Tam mu provedli silný kúru antibiotik, teplota byla snižena, výtok hnisu z uší přestal. Očista organismu byla přerušena…
Pravděpodobně se jednalo o ten šťastný případ, kdy organismus natolik „přišel na chuť“ očistě, že dokázal sebrat síly k vypuzení larev škrkavek z mozku jejich rozpuštěním pomocí leukocytů a ich vyloučením stejnou cestou, jakou do mozku přišly – ušními zvukovody. Organismus skrze očistu zachraňoval člověka od hrozícího iktusu.
Z uvedeného materiálu jste již zřejmě pochopili, jak zákeřní jsou tito naši spolubydlící parazité – škrkavky, kteří podle údajů Světové zdravotnické organizace postihují přibližně dvě třetiny populace. Škrkavky mohou dávat symptomatologii jak zánětlivou, tak i nádorovou i doprovázet člověka celý život, přičemž nejrůznější různé obrazy poškození organismu – od vrozené hydrocefalu («vodnatelnosti mozku mozku») do iktusu. Proto s nimi třeba vážně bojovat.