Energoinformace – základ života
„Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh… A Slovo se stalo tělem…“ Tak je v Bibli podána křesťanská náboženská představa o stvoření světa, podle níž je Bůh Stvořitelem vesmíru.
Podívejme se však, jak se rozvíjelo vědecké myšlení při výkladu této věčné otázky. Zakladatelé materialistické vědy, starořečtí filozofové Démokritos a Aristotelés, v letech 460–320 př. n. l. prohlásili: Svět je materiální. Hmota – základ vesmíru – je primární, Vědomí je sekundární. (Dále tento směr rozvíjejí takoví filozofové jako Cicero, Spinoza, Lomonosov, Feuerbach, Marx, Engels a Lenin
V budoucnu se s rozvojem vědy táž materialistická základní teze rozšiřuje o nové objevené vlastnosti. Newtonova mechanika (rok 1687): Pohyb je základní vlastností vesmíru. Dále Faraday a Maxwell (léta 1831–1865) dali světu následující pravdu: Elektromagnetické vlny jsou základem vesmíru. Objev elementárních částic vedl k tvrzení, že elementární částice jsou „stavebními kameny“ vesmíru. Teorie relativity velikého Einsteina sice trochu otřásla materialistickým přesvědčením vědců, ale zcela ho nezlomila. Nicméně dále, v 60. letech, se jaderní fyzici přesvědčili o marnosti svých pokusů najít primární elementární částici (atomy štěpené do nekonečna). Vědci uviděli, že tento „stavební kámen“ prostě neexistuje, ale existují pouze energetická pole, Informace… A hledání pravdy přivedlo dnes již mnohé vědce k tomu, čím jsme začali – k Bohu-Stvořiteli, který dal prvotní impuls rozvinutí Vesmíru. Druhá věc je, že se staví mnoho různých hypotéz o tom, co se za tímto pojmem skrývá…
Výše uvedené hypotézy, vznikající postupně krok za krokem, mají ve skutečnosti všechny pravdu. A mluví o téže věci – o energoinformaci: Na počátku bylo Slovo (myšlenka – energie) a Slovo (informace) bylo u Boha a Slovo (energoinformace) bylo Bůh. A Slovo (energoinformace zhoustlá do mikronutrientů, molekul, atomů, elektronů atd.) se stalo tělem… A vůle být (počáteční impuls) vycházela od BOHa (Velkého Organizátora Galaxie. – Pozn. aut.).
Všechny teorie, které se bojí slova BŮH a vyhýbají se mu, lze přirovnat k červeným a bílým krvinkám v jednom zajímavém lékařském vtipu: potkaly se krvinky v krevním řečišti a jedna druhé říká: „Hele, říká se, že existuje nějaký Člověk, který všemu a dokonce i nám vládne.“ – „Co blázníš? To není možné!“ říká druhá. „Udělejme to takhle,“ říká první. „Ty běž na jednu stranu a já poběžím na druhou. Všude se podíváme, všechno prozkoumáme, a pak se potkáme a probereme to.“ Tak to také udělaly. Běžely po velkých cestách, malých pěšinkách, po zákoutích, všude vyhlížely, všechno si prohlédly. A potkají se, udýchané, a jedna se druhé ptá: „Tak co, viděla jsi Člověka?“ A ta odpovídá: „Ne. A ty jsi ho viděl?“ – „Já taky ne.“ – „No, tak to znamená, že žádný Člověk neexistuje.“
Jsme v Bohu, Bůh – jeho energoinformace – je v nás, v každé buňce. Každá buňka, dokonce i vlas, nese veškerou informaci o člověku: o jeho minulosti, přítomnosti a možných cestách vývoje budoucnosti.
Doktor lékařských věd B. A. Astafjev rozvinul hlavní myšlenku velikého ruského vědce Ciolkovského o „Živém Vesmíru“ a navrhl vlastní teorii. Je založena na úspěších v oblasti parazitologie, biologie, kvantové fyziky, geofyziky atd.
„Vesmír je jediný živý organismus, v němž jsou všechny prvky spojeny do jakýchsi tkání a orgánů, propojeny jedinou ‚nervovou soustavou‘ a řízeny mozkem Vesmíru – jeho Singulárním Logem (Stvořitelem) a na úrovni galaxií – Centrálním Logem jádra příslušné galaxie. Přitom organismy stojící níže na hierarchickém evolučním žebříčku jsou ‚parazitickými‘ bytostmi vůči všem vyšším úrovním organizace života, což se projevuje využíváním jimi vytvářené hmoty – energie jako zdroje potravy.“[52]
Země je živý organismus. My jsme živé organismy v ní. V nás jsou živé mikroorganismy. Uvnitř našich živých mikroorganismů také žijí jejich vlastní mikroorganismy – viry, chromozomální bílkoviny a dokonce i plazmidy, mimochromozomální genomy, které předávají informaci od jednoho druhu či společenství ke druhému. Připomeňme si však Princip globální interakce druhů: „Každý druh přežívá a rozvíjí se pouze díky globální interakci – spolupráci se všemi okolními druhy.“[53]
Je všeobecně známo, že díky bakteriím probíhá látková přeměna, štěpení potravy a mnoho dalších životně důležitých procesů. V podmínkách změněné ekologie Země a Člověka se však globální rovnováha narušuje, v důsledku čehož 30 % bakterií, dříve pro lidský organismus bezškodných, má nyní patogenní vliv. Charakter působení 20 % hub a plísní se stal pro člověka patogenním. Kromě toho tyto mikroorganismy získaly nové vlastnosti – necitlivost vůči kyselosti, kovům, radiaci. Podle údajů doktora lékařských věd B. A. Astafjeva byly z prvoků dříve patogenní 2–3 druhy, nyní se však počítá na 15 druhů helmintů, kteří si jako místo svého pobytu mnohem častěji vybírají jiné orgány než trávicí trakt.
Vytvářením vlastního umělého radioaktivního, chemického a stresového prostředí člověk přibližuje svou záhubu jako druhu. Přitom dopřává dobrý život svým mikroorganismům: potravou, barvivy, antibiotiky, hormony, negativními emocemi.
Ale to nejdůležitější, co spouští program zničení Člověka, je snad nedostatek Lásky k Bližnímu, absence Dobra. Tato teze vám může připadat jako banální kázání, pokud neuvážíte, že různé stavy vědomí člověka přímo vyvolávají biochemické změny v organismu. Je například všeobecně známo, že v důsledku silného leknutí či stresu dochází k obrovskému vyplavení adrenalinu. Přesně tak, chemicko-hormonálně, organismus reaguje i na všechny ostatní psychické procesy. Podráždění, závist, zlost vytvářejí odpovídající informační pole, které negativně ovlivňuje nejen nervový systém, ale i buňky až po molekulární úroveň. A energie Lásky, Dobra, Odpuštění činí člověka harmoničtějším a organismus pracuje v optimálním, vyváženém režimu.
Informace o odstranění systému „Člověk“ se přenáší prostřednictvím mimochromozomálních faktorů dědičnosti plazmidů. Plazmidy jsou nositeli vlastní imunity mikroorganismů a hub. Vznikly v důsledku genetických mutací mikroorganismů a mají jeden nebo několik takzvaných genomů. Jedním z takových genomů je rezistence, tedy necitlivost vůči antibiotikům a dalším léčivým přípravkům se specifickým antimikrobiálním a antimykotickým účinkem. Plazmidy tedy slouží jako unikátní prostředek sebeobrany mikroorganismů. Propůjčují mikrobům a dalším parazitům faktory patogenity, adhezivity (destrukce), invazivity (pronikání) atd., s jejichž pomocí patogenní mikroorganismy čelí obranyschopnosti organismu a získávají možnost se v něm množit. Stupeň jejich patogenity přitom vzrůstá. Tím plazmidy zajišťují mikroorganismům antiimunitu vůči imunitě Člověka[54]. T. V. Malyševa (rok 1997) navrhla považovat je za druh virů. Ale jak už jsem psala, VIRUS je Vyšší Informační Rozum Odstranění Systému. A tak Informace vytváří kromě DNA a RNA ještě další VIRUS-druh – plazmid, který ve spojení s ostatními spouští vývoj a sebeobranu mikroorganismů ničních systém Člověk.